Nechte se na tomto místě provést toulkami minulostí a nahédnout do jednotlivých fází vývoje a úpadků organizace s dlouhou a bohatou tradicí. Vypráví Jarek Hampejs - zakladatel a dosavadní představitel hnutí.
Bylo to v Hlinsku v Čechách a my byli sídlištní kluci, kteří veškerý volný čas trávili fotbalem na škvárovém hřišti, které jsme si ami vybudovali mezi paneláky. A nebo těžkou hrou na vojáky, kdy jsme to brali kamením i klacky hlava nehlava, kamarád nekamarád. A zatímco rozdělení na bitevním poli se dělo podle počtu účastníků, aby byly síly vyrovnány, na hřišti bylo vždy předem dáno, kdo s kým a proti komu. Pravda, byli jsme malí kluci, ale organizačně jsme to měli zvládnuté dobře. Každý panelák měl svoji partu, která měla svůj název a pod tím názvem nastupovala k utkání proti soupeřům. Sami jsme si organizovali občerstvení, časomíru, a výsledky se psali do kroniky. O nic velkého nešlo, ale byla to pořádně prestižní záležitost, a my tím skutečně žili. Vyhrávat a dávat góly, nebo být nejlepším gólmanem ,to byl náš každodenní cíl.
Byli i tací, kteří se do některého mančaftu dostali pouze v případě, že se stálý hráč nedostavil, onemocněl, a nebo doma něco vyvedl a měl domácí vězení. Takový "náhradník" se rozplýval štěstím. To víte, moci hrát za Kohouťáky, Banánovce, Vodičkovce, Horáčkovce apod.
A tehdy to začalo. Bylo nás pár kluků, kteří jsme byli velcí kamarádi, ale fotbal jsme hráli každý za jiný tým. Co ale dělat, když jsme chtěli hrát spolu? Bydleli jsme každý i v jiném domě.. Dopadlo to tak, že jsme si vymysleli vlastní název a založili si vlastní tým. A jelikož se nám podařilo porážet slavné sídlištní party a dost nám to vlezlo do hlavy, dali jsme si název "Master all over the world". To Bylo 14. 4. 1984. V té době jsme angličtinu znali jen ze slovníku, a to opět jen ti šťastnější, jejichž rodiče něco podobného vlastnili. My ale chtěli být extra a tak jsme sesmolili název který měl znamenat, že jsme mistři celého světa.))) Když se dnes ohlédnu, bylo to směšné, ale my tím v té době skutečně žili.
Rozdíl mezi naší partou a těmi ostatními byl v tom, že my se scházeli nejen na fotbalovém hřišti. Už si asi nikdo nevzpomene, proč a jak jsme se začali věnovat i něčemu jinému. Začali jsme totiž chodit do přírody, opékat buřty, stavět srub, hrát bojovky. Dokonce jsme chodili trénovat atletiku a pořádali jsme různé soutěže. A tak jsme běhali stovku, házeli granátem a vůbec... dnes by se pro něco takového asi těžko nějaká z děcka nadchla. My si sami dovedli zabalit svačinu, lovecké nože a vyráželi na tůry a pochody. Stejně tak v zimě na běžky, a v létě jsme chodili krást do dětských táborů vlajky a hrát proti nim fotbalové mače. Prostě jsme se dovedli bavit.
A to, že se naše činnost zalíbila i jiným, kteří se k nám rádi přidávali, to byla jen otázka času. Za chvíli nám totiž i okolí Hlinska bylo malé a tak jsme začali vyrážet do větších dálek.
Ale to už pomalu končí "Masterovská" éra, která patřila především kamarádům jako byli Pavel Pilný, Bořek Makovský, Marek Bíško a Aleš Junek, Rosťa Vodička...
Ještě s těmi samými kamarády jsme došli ke změně názvu. Už nevím, kdy to bylo přesně, jen si vzpomínám, jak nás rozdělilo, že po základce šel každý z nás jinam. Stále jsme se sice občas sešli na hřišti mezi paneláky, ale při jiných aktivitách již méně. Nejdéle ze všech vydržel Pavel Pilný. Spolu jsme začali vést, coby vedoucí, oddíly pionýra z jedné základní školy, aby se nám pak podařilo děti z oddílů přelanovat k nám do Klubu Black&White. Začala zlatá éra tohoto klubu.
Kupodivu jsme nikdy neměli problémy kvůli anglickému názvu. Vycházeli nám vstříc jak úředníci, tak i činovníci tehdejšího Pionýra, nebo SSM.
Navazovali jsme kontakty s jinými partami v jiných městech a pořádali různá setkání plná her. Oblíbeným místem se nám stalo údolí Doubravky a zámek Nové hrady. Tam jsme jezdili hrát bojové hry a také pořádat sportovní soustředění. Mě s Pavlem dokonce pozvali z KSSPPOP Pardubice, abysme jeli na minitábor do Jedovnice u Brna s jejich dětmi jako vedoucí. Jeli jsme. Pomalu, ale jistě jsme získávali zkušenosti s prací s lidmi a oni za námi rádi chodili, protože věděli, že se budou dobře bavit.
Několik let po sobě se nám podařilo uspořádat jarní hru RANGERS v údolí Doubravky, kde jsme dvakrát pořádali i ZLATOU HOREČKU.
S klukama z mého učení jsme dokonce začali pořádat tancovačky v hlineckém skautském domě, který jsme nakonec dostali na správu.
V té době jsme začali přemýšlet, že jednotlivé družiny spojíme, alespoň názvem, v jeden celek. Nevzpomenu si, jak se jmenovaly dětské družiny rozdělené podle tříd ve škole. Ale když jsme dumali nad sjednocujícím názvem (při integraci s naším BW klubem), někoho z dětí napadl název Bublanina. Zprvu se mu ostatní smáli, ale nakonec u názvu zůstalo, a přesto, že se naše činnost netýkala jen dětí, ale i mládeže a dospělých, začali jsme veřejně vystupovat pod názvem Dětský Klub Bublanina.
Z období Klubu Black&White si dovolím vyjmenovat pár lidiček, bez kterých by to prostě nešlo, jako třeba Silvinka Navrátilová, Jirka Brabec, Janička Bálková a Janička Stehnová, Léňa Schinaglová, Petr Lelek, Karel Macek, Petr Máj, Vlasta Dufek, Žofie Haufová, Hanka Slámová, Katka Bendová, Jirka Brabec, Simča Hamplová... a spousta dalších, kteří se pak velkou měrou podíleli na činnosti Dětského klubu Bublanina.
Kdosi mě totiž pozval na letní tábor, který pořádal Dům Dětí a Mládeže Hlinsko ve Svratouchu na Wolkerově planině. Že prý se dává dohromady parta vedoucích.
Zprvu jsem byl k pozvání skeptický. Je to kupodivu, ale byl jsem rozmazlený z táborů ve Studnicích u Hlinska, kam jsem jezdil jako dítě, a navíc jsem byl plachý. Opravdu. Představa, že jedu někam, kde nikoho neznám, mě mrazila nepříjmeným pocitem. Nakonec jsem ale vyrazil, nevěda, co mě čeká.
Svého rozhodnutí nikdy nebudu litovat. Byla to špičková akce a navíc jsem zde poznal spoustu bezvadných lidí, se kterými jsme měli společné to, že rádi něco děláme pro ostatní. Byli a věřím, že stále ještě jsou to skvělí baviči a kamarádi, kteří si umí vážit díla druhých.
Třeba Teta Věra, Ríša Pavlík, Mírka Pšórnová, Pavel Prospal Kadlec, Monika Hladká, Ilča Zdražilová, Ivan Korynt, Danča Slanařová, Kájj Struna Hromádka a další a další, to byli oni, kdo přesvědčil, že práce i lidmi, pořádání akcí a zábava druhých a pomoc jim, je mé pravé poslání.
Na Svratouchu jsme založili "Rodinu aeových", která pak uspořádala několik dalších akcí, jak pro sebe, tak i pro veřejnost.
S Kájjou Hromádkou jsme dokonce začali vystupovat jako hudební folkové "Duo Macalek" a spolu s osatními jsme připravili například akci pro děti v dětském domově v Nové Vsi u Chotěboře. Bylo veselo a hezky se na to vzpomíná.
V říjnu roku 1990 jsem byl odveden na vojnu do Prahy. Mezitím Kájja Hromádka zaregistroval Dětský Klub Bublanina na ministerstvu vnitra, a my tak poprvé získali statut občanského sdružení. Před revolucí to po nás nikdo nechtěl..))) Teď se psal rok 1990 a my začali nanovo, zato s dobrou členskou základnou s pořádným zázemím.
Po mém návratu z vojny, jsme se bohužel ve zlém rozloučili s Kájjou Hromádkou, který nepochopil myšlenku, s jakou byla bublanina založena. Ale to se tak v životě stává.
V létě, během dalšího tábora na Svratouchu, jsme navázali kontakty s kamarády ze Svitav, kteří měli svůj tábor nedaleko nás. A právě vztah se Svitavskými, a společné připravované akce nás přivedli k myšlence rozšířovat naší činnost, a s tím i dát našemu spolku nový název. A tak vzniklo Sdružení Dětí a Mládeže Bublanina.
Mě se podařilo navázat kontakt s Hlineckými Sokoly a dokonce vznikla dohoda, že my jim budeme pomáhat vést jejich dětské oddíly a za to budeme moci užívat prostor sokolovny dle vlastních potřeb. To byl další zlom. Prostě se dařilo. Pořádali jsme diskotéky a plesy, cvičili s malými sokolíky a věnovali se vlastním klubům. V té době se na činnosti Bublaniny velikým dílem podílel i můj brácha Honza. Tehdy jsme s Míšou Hajduškovou založili klub HLINECKÁ FOLKOVÁ & COUNTRY JEDNOTA a krom srazů, kdy jsme jen tak sami pro sebe hráli a zpívali, jsme uspořádali koncert Honzy Nedvěda v sokolovně, kam se vtěsnalo na pětset lidí.
V létě s námi jeli na tábor Domu dětí a mládeže na Svratouchu jako instruktoři ti, kteří s námi ještě nedávno blbnuli jako děti, načež jsme hned nato organizovali tábor vlastní. Já sám jsem byl pozván na česko-německý tábor, kde jsem poznal nové kamarády jak z Čech, tak i z Německa. A že tímto táborem naše spolupráce neskončila, snad nemusím dodávat.
Na podzim jsme s oddílem Fit Club uspořádali soustředění v Travné u Horního Bradla, na které jsme pozvali i několik dalších kamarádů z táborů, a nejen prostředí, ale i atmosféra akce nás dovedly k myšlence, že bychom takovou akci vždy na konci léta mohli pořádat pravidelně. A tak vznikla akce s názvem KONEC LÉTA V TRAVNÉ.
Jenomže každá pohádka jednou končí, a ne každá má konec šťastný. Poprvé v celé historii Bublaniny se mi stalo, že se někdo pokusil mi mé dílo uzmout a presentovat jej za své. Nevím, jestli jsem udělal dobře, ale prostě jsem tehdy ustoupil. Zadostiučiněním pro mne bylo následné nefungování spolku a posléze jeho rozpad.
Věděl jsem, že Bublanina, jako dílo, má svoji hodnotu. O myšlence a jejím uskutečnění ani nemluvě. A tak jsem začal znovu. Jsem moc rád, že většina lidiček, kteří se kolem motali, zůstali a šli se mnou dál. A díky spolupráci se zahraničními kamarády jsme pozměnili název celého spolku. Do názvu byla pro jistotu zakomponována i moje přezdívka, kterou mi někdy v devadesátém roce dali sami děti.
To proto, aby už nikdo nikdy nemohl říci: "To je moje".
Přišli jsme sice o sokolovnu, ale kluby nám zůstaly. Bodejď by ne. A tak jsme fungovali dál. V Hlinsku se k nám dokonce přidala děcka z internátu školy při podniku Kara Hlinsko. V té době přibylo dost nových tváří, přičemž Fit Club a Hlinecká Folková & Country Jednota fungovali i nadále.
V roce 1993 vzniká region MHDM Bublanina v Pardubicích, kdy kolem sebe poskládal partu výborných lidí Fanda Barel Šulc. Vznikl tam TEAM SOBOTKA PARDUBICE a s ním spousta zajímavých akcí.
V Hlinsku jsme se rozhodli mezitím uspořádat první velký sportovní turnaj. Tím byl Volejbalový turnaj smíšených družstev o putovní pohár FRU-FRU´s Cup Veronika, kterého se v tomto prvním ročníku zúčastnilo hned dvanáct družstev. Kuriozitou byla účast dvou týmů amerických stidentů.
V roce 1994 jsem se odstěhoval do Pardubic, nalákán na pořádání akcí pro lidi na univerzitních kolejích. Byla to dobrá škola. Ze dvou plánovaných týdnů byly dva měsíce, a ze dvou měsíců dva roky.
Za tu dobu v Pardubicích vznikl Fit Club, Pardubická Folková & Country Jednota, tažená skupinou CIZÍ PEŘÍ, která vznikla krásnou náhodou, a jejímž tahounem byl především Jarda Jerry Mencl z Prahy.
V devadesátým pátým roce vznikla tradice akcí SPOLTURA a navíc jsme uspořádali tábor v Radčicích u Skutče. To byl docela mazec, kdy jsme poprvé úplně překopali tradici plánování programu a jeli jen na improvizaci, takže se nám to změnilo na tábor nočních her...)))
1996, to byl rok, kdy se začalo pravidelně jezdit na víkendové akce do r.s. Vlaštovka v Horním Bradle. Už tehdy jsme občas začali, třeba na hodinku dvě, využívat tělocvičnu v místní sokolovně.
Tehdy už jsem pomalu končil s pobytem v Pardubicích a šel bydlet do Chrudimi. Tam jsme v roce 1997 znovuzaložili Klub Společenských Her a začali jsme pořádat Letní Manévry na Kubátce v Travné u Horního Bradla. A tam tehdy vznikla další krásná tradice, kterou byly Táborové Kačky, jež jsme nakonec nepoužívali jen na táborech, ale i během školního roku.
Ve Skutči jsme ovládli internát švadlenek a nebylo snad někoho, kdo nebyl členem Bublaniny. Ve Skutči tehdy vznikl další bublácký region. Na zmiňovaném intru jsme vedli kroužky jazyka anglického a německého, sportovní klub, pořádali jsme pro ně koncerty a další akce.
To vydrželo něco přes rok.
Přelomovým byl rok 1999. To se členem Bublaniny stala Gábinka Skleněnka Kudláčková ze Slatiňan. Spolu jsme nejenom rozdýchali činnost Klubu Společenských Her v Chrudimi, ale přeložili jsme tam i Chrudimskou Hudební Folkovou & Country Jednotu.
Začali jsme jezdit na víkendové akce do Šiškovic u Chrudimi a založili jsme pravidelné Letní Manévry na chatách v Travné. Tam vznikla i řada turnajů ve sportech i ve společenských hrách.
Několik víkendovek proběhlo i na Seči a oblíbenými se staly i akce v Horním Jelení.
Od roku 2000 jsme začali pravidelně pořádat Sportovní víkendy v sokolovně v Horním Bradle.
A tu novodobou historii již znáte. Jezdíme stále na Sportovní víkendy do Bradla. Občas jedeme i na Kaňon u Skutče. Pořádáme mnoho turnajů v různých odvětvích sportu a společenských her. Pořádáme koncerty a od roku 2002 Folkovou Rally Bradelská Skleněnka.
V současné době je sídlo organizace v Pardubicích, kde máme i klubovnu.
Buďte součástí naší bohaté historie i vy. Těšíme se na akce, které děláme vlastně i pro vás. Takže ahoj někdy někde. Jarek
